Noetické jádro krize udržitelnosti
Christopher M. Bache
Původně publikováno pod názvem „The Noetic Core of Sustainability“ v časopisu IONS Review č. 57 (září - listopad 2001). Překlad Jiří Zemánek.
Souhlasím s Alanem AtKissonem, že výzva naší transformace do udržitelné civilizace bude určující globální výzvou 21. století. Všechno ostatní vedle toho bledne téměř do bezvýznamnosti, protože pokud zde selžeme, všechny naše ostatní úspěchy, jakkoli budou pozoruhodné, se stanou bezcenné. Abychom v této věci uspěli, bude to vyžadovat to nejlepší z nás ze všech – umělců, vědců, pedagogů, lékařů, inženýrů, politiků, sociálních aktivistů, duchovních i občanů. Bude to vyžadovat neobyčejnou vizi, odvahu a smělost. Tato výzva má schopnost vytáhnout z nás činy, které jsou úžasně krásné a které by mohly změnit směr lidské evoluce.
Domnívám se také, že AtKisson má pravdu v tom, že musíme zrychlit a přeorientovat naše technologie, učinit neškodnými ty, které jsme už do světa uvedli, a zaujmout roli odpovědných správců planety. Přesto se současně obávám potenciálního stínu výlučně technologicky řízeného řešení udržitelnosti. Mám starost, jelikož si nemyslím, že takováto analýza jde dostatečně hluboko do jádra tohoto problému. Zatímco nepopírám mnohé jasné body, které AtKisson vytkl, jsem přesvědčen, že musíme postoupit dál a prozkoumat vnitřní stav vědomí, jenž generuje tuto katastrofickou nerovnováhu našeho světa.
Jedna z věcí, která činí tuto krizi tak obtížně uchopitelnou, je to, jak je mnohonásobná. Je to krize technologická, politická, ekosystémová, ekonomická a náboženská, mám-li uvést jen několik věcí. Jelikož půjde o obsáhlou zkoušku naší životaschopnosti jakožto civilizace, bude se dotýkat každého aspektu našich kolektivních a individuálních životů. Navzdory tomu se musíme pokusit proniknout mnoha vrstvami této hádanky a zjistit, jaké je jádro tohoto problému.
Domnívám se, že krize udržitelnosti je ve své podstatě krizí vědomí. Aniž by to bylo příliš zjednodušující lze ji popsat jako krizi, která je generována ztrátou našeho hlubokého uvědomování si sebe sama. V tomto smyslu bychom mohli říci, že jde o krizi nevědomí, o to, že plně nepoznáváme, kdo jsme a čím jsme, o krizi „odpojení od zdroje“. Je to mnohovrstevná krize, vytvářená lidským druhem, který probudil svého individuálního génia, avšak neintegroval ho do základu existence.
Duane Elgin ve své knize „Promise Ahead“ popisuje krizi udržitelnosti jako práh dalšího rozvoje pro lidstvo. Říká, že jsme podobni adolescentům, naplněným vzrůstající silou své moci, kteří však přesto nedospěli do vyzrálého dospělého sebeuvědomění. Dospělý člověk se ujímá odpovědnosti za širší dopad svých činů na celé společenství života způsobem, který my jako společnost kolektivně nepraktikujeme. Dospělý člověk uvažuje o tom, jaké účinky bude jeho jednání mít na generace, které přijdou po něm, zatímco naše kultura se zaměřuje na čtvrtletní podnikové zprávy a na příští volební cyklus.
Musíme hluboce nahlédnout do toho, co nás tak setrvale drží u této krátkodobé, adolescentní perspektivy, když si přitom naléhavě potřebujeme osvojit dlouhodobou perspektivu, která spravedlivějším způsobem vyrovná potřeby našeho já a ostatních, přítomnosti a budoucnosti. Abychom to mohli udělat, navrhuji, abychom se podívali na příběhy, které si vyprávíme jako pravdu o vesmíru, v němž žijeme, a o tom, jakou roli v něm hrajeme. Tyto příběhy jsou zastřešujícími metapříběhy, které ukotvují náš kulturní „zdravý rozum“. Sdělují nám také mnoho o stavu vědomí bytostí, které tyto příběhy vytvořily.
Dovolte mi, abych vyložil své karty na stůl. Věřím, že pokud chceme na krizi udržitelnosti mocně a účinně reagovat, musí naše odpověď spočívat ve dvou věcech. Zaprvé musí vycházet z hlubšího chápání univerza a našeho místa v něm. A zadruhé musí být zakotvena v hlubší zkušenosti našeho bytí a našeho spojení s tímto univerzem. Krizi udržitelnosti nelze řešit stejným stavem vědomí, jímž byla vytvořena. Vyžaduje to posun ve vědomí.
Příběh, který se zhruba před třemi stoletími vynořil jako vůdčí pro Západní civilizaci, zahrnul následující témata: život je výsledkem nevysvětlitelné exploze, nikoli vědomého, inteligentního výběru. Naše životy jsou do značné míry výsledkem štěstí, protože život se vyvíjí bezmyšlenkovitě podle slepé náhody, která je prověřována přežitím těch nejvhodnějších. Naše životy nemají žádnou hlubší logiku než fyzické přežití; za specifickými problémy, jimž jsme vystavováni, se nenachází žádný „účel“ nebo inteligentní „design“, pouze mocné tvořivé síly náhody a nutnosti. Navíc jsme pouze našimi těly. Naši mysl lze podrobně zmapovat v našem mozku a všechny naše vznešené vlastnosti a aspirace nezrcadlí nic jiného než biologické procesy. Naše individuální existence začíná v momentu, kdy se narodíme, a nikdo neví, co se nám stane, když zemřeme. Představa, že existuje nějaký svět, který je jiný než tento materiální svět, je popírána nebo je pokládána za hluboce podezřelou.
Toto je „osvícenský příběh“, který je dodnes vyučován na většině našich univerzit, ačkoli jeho axiomy už byly zpochybněny vědeckým bádáním. Je to příběh, který byl vytvořen lidmi, kteří sami sebe zakoušejí jako oddělené, jako odříznuté od univerza, které je obklopuje, a kteří se necítí být jeho integrální součástí. Tento příběh „mrtvého univerza“, které zázračně vytvořilo život, jenž si uvědomuje sebe sama, je základním kamenem naši sekulární kultury s jejím horečnatě vystupňovaným „spotřebním štěstím“. Pokud jsme pouze fyzickými těly, pak jediné, co nám může dávat smysl, je usilovat o štěstí konzumací materiálních věcí. Toto je ona pochopitelná strategie, již nám nabízí příběh, který si dnes vypravujeme. Jestliže je smrt opravdu mystériem, pak to jediné, co nám dává smysl a ukazuje se jako naše nejlepší šance pro štěstí, spočívá ve shromažďování tolika věcí, kolik jen je možné, dokud jsme naživu. Pokud jsme pouze našimi těly, pak mír naší mysli logicky spočívá pouze ve starosti o naše osobní já, nikoli též v zajišťování blaha druhých lidí, natožpak jiných druhů života.
Ale co když je tento příběh od základu chybný? Co když nejsme jeden od druhého odděleni, ale opravdu navzájem propojeni? Co když vědomí přežívá tělesnou smrt a my jsme oněmi znovu se navracejícími hráči v dramatu stvoření? Abychom dorostli výzvě této historické chvíle naší kultury, potřebujeme objevit nový příběh, založený nikoli na zbožném přání, ale na nejlepších pozorováních vědy a výzkumech vědomí, takový příběh, který je pravdivý, jak pokud jde o fyzické důkazy, tak pokud jde o naši vnitřní zkušenost.
Takovýto příběh se začal vynořovat v posledním století. Čtenáři tohoto časopisu jsou již dobře obeznámeni s mnoha jeho tématy. Je to příběh živého univerza, kvantové propojenosti, vzájemného prostupování systémů a ekologického síťování. Je to příběh nelineární dynamiky, nenadálých vlastností a sebeorganizujících se systémů. Je to příběh zvýšené vnímavosti vůči jemným vláknům, která splétají větší vzorce života, holony a nelokální spojení. Je to příběh o učení se přírodním způsobům – biomimikry, symbiózám a recyklování. Je to dokonce příběh recyklování vědomí napříč mnoha inkarnacemi, jež přenáší vše, co jsme se naučili, a rozšiřuje lidský příběh do příběhu duše. Je to příběh, který nás učí „nahlížet dovnitř“ a důvěrně rozmlouvat s dříve neviditelným světem ducha.
Tento příběh se z nás vynořuje a vyvolává v nás velice odlišný stav vědomí, stav, který je participativnější a organičtější. Když začneme svůj život orientovat uvnitř tohoto nového příběhu, mnohé věci se rázem změní. Všechny světové spirituální tradice například tvrdily, že lidské bytosti vlastní instinkt spojovat se s čímsi větším než jsou samy, že máme tendenci objevovat svoje místo ve větší tapisérii účelu. Jakoby každý z nás v sobě nesl onu zbytkovou paměť celku, kterou se snažíme aktualizovat. Ve starém příběhu tento instinkt neměl místo a byl vysmíván. V novém příběhu má svoje legitimní místo. On je myšlenkou, která je v nás, jež zrcadlí holismus, který dnes rozpoznáváme jako základ pro rozkvět rozmanitosti života.
Navíc pro to, abychom mohli dospět ke hlubšímu pochopení univerza, musíme také kultivovat hlubší zkušenost univerza a, což je nejdůležitější, zkušenost univerza v nás samých. Musíme prohloubit náš kontemplativní život a zabývat se univerzem přímo, aby hovořilo v samotné naší osobě. Téměř synchronisticky nás dnes jako spolehlivé bohatství všude kolem nás obklopují starověké dovednosti vnitřní kontemplace. Jsme zaplaveni mocnými metodami transformativních praxí, jež byly tříbeny po staletí v kontemplativních laboratořích jeskyní a klášterů.
V době, kdy nadměrná spotřeba způsobuje zhroucení našich základních, život udržujících systémů planety, se objevování prožitkového spojení se základem existence stává sociálním, stejně jako osobním imperativem. Nikdy pro nás nebylo důležitější chopit se transformativních praxí, které nás mohou probudit do tohoto vnitřního spojení. Nikdy nebylo důležitější zpřístupnit tyto praxe v tak širokém měřítku.
Tradice světové moudrosti se shodují jednomyslně v tom, že pro to, abychom uspokojili náš vrozený hlad po spojení s podstatou života, je nezbytné zjednodušit náš materiální život. Spirituální praktici to nedělají proto, že by byl fyzický svět špatný, ale proto, aby dosáhli jasnosti a soustředění, které jsou pro vnitřní zkoumání nezbytné. Imperativy udržitelnosti a spirituální realizace zde tedy spolu vzájemně konvergují, protože jednoduchost náš vnitřní i vnější život znovu vyrovnává.
Není obecnou pravdou, že čím hlubší je spirituální realizace, tím lehčeji člověk kráčí po zemi? Ti, kdo jsou napojeni na hlubokou vnitřní zkušenost, mají obvykle jen málo žádostí, pokud jde o fyzický svět. Bytosti, které znovuobjevily své spojení se sítí života a které prostřednictvím vlastní zkušenosti obnovily svou základní totožnost s celkem, nevykrádají zemi, aby ji rozprodali na kusy. Nakonec jediným trvalým řešením pro krizi udržitelnosti může být naše kolektivní probuzení do hlubšího a dospělejšího modu vědomí.
Pokud jsme bytostmi, které si uvědomují sebe sama v živém univerzu, a pokud síla, která prochází našimi individuálními životy je součástí síly, která probíhá vším životem, pak nevědomost o tomto spojení je pro nás víc než jen osobní tragédií. Je to také kolektivní tragédie, která živí kulturní šílenství naši doby a podporuje pokračující chudnutí našeho planetárního domova. Naopak, pokud by si člověk začal toto spojení díky své vlastní zkušenosti uvědomovat, mohl by být víc než jen osobně osvobozen. Ve shodě s konceptem formativních příčin a morfických polí Ruperta Sheldrakea by to mohlo bezprostředně přispět ke vzniku vyššího řádu kulturní vyrovnanosti v rámci lidské rodiny jako celku.
Lidé mohou diskutovat o závažnosti ekologické krize či o tom, jak brzo nás její důsledky postihnou. V této debatě se shoduji s AtKissonem v tom, že její dopady budou zároveň velmi brzké a velmi těžké. Tato krize už ve skutečnosti začala; pokud víme, kam se podívat, zjistíme to snadno. Oba se shodujeme také v tom, že půjde o určující moment v lidské historii, který bude vyžadovat, abychom ze sebe vydali to nejlepší, čím jsme byli obdarováni. Já kladu větší důraz na nutnost vnitřní revoluce na úrovni vědomí pro založení nové civilizace, jíž tato krize umožní vzniknout. Moje vzdělání filosofa a průzkumníka vědomí mě přesvědčilo o tom, že je pravděpodobné, že součástí tohoto historického přechodu lidstva bude hluboká intelektuální a spirituální transformace, která sahá za technologickou a sociální transformaci, kterou líčí AtKisson. Výzva, která je před námi, znamená učinit další krok v procesu našeho dospívání. Musíme se stát vědomějšími, než jsme v současnosti.
Původně publikováno pod názvem „The Noetic Core of Sustainability“ v časopisu IONS Review č. 57 (září - listopad 2001). Překlad Jiří Zemánek.
Souhlasím s Alanem AtKissonem, že výzva naší transformace do udržitelné civilizace bude určující globální výzvou 21. století. Všechno ostatní vedle toho bledne téměř do bezvýznamnosti, protože pokud zde selžeme, všechny naše ostatní úspěchy, jakkoli budou pozoruhodné, se stanou bezcenné. Abychom v této věci uspěli, bude to vyžadovat to nejlepší z nás ze všech – umělců, vědců, pedagogů, lékařů, inženýrů, politiků, sociálních aktivistů, duchovních i občanů. Bude to vyžadovat neobyčejnou vizi, odvahu a smělost. Tato výzva má schopnost vytáhnout z nás činy, které jsou úžasně krásné a které by mohly změnit směr lidské evoluce.
Domnívám se také, že AtKisson má pravdu v tom, že musíme zrychlit a přeorientovat naše technologie, učinit neškodnými ty, které jsme už do světa uvedli, a zaujmout roli odpovědných správců planety. Přesto se současně obávám potenciálního stínu výlučně technologicky řízeného řešení udržitelnosti. Mám starost, jelikož si nemyslím, že takováto analýza jde dostatečně hluboko do jádra tohoto problému. Zatímco nepopírám mnohé jasné body, které AtKisson vytkl, jsem přesvědčen, že musíme postoupit dál a prozkoumat vnitřní stav vědomí, jenž generuje tuto katastrofickou nerovnováhu našeho světa.
Jedna z věcí, která činí tuto krizi tak obtížně uchopitelnou, je to, jak je mnohonásobná. Je to krize technologická, politická, ekosystémová, ekonomická a náboženská, mám-li uvést jen několik věcí. Jelikož půjde o obsáhlou zkoušku naší životaschopnosti jakožto civilizace, bude se dotýkat každého aspektu našich kolektivních a individuálních životů. Navzdory tomu se musíme pokusit proniknout mnoha vrstvami této hádanky a zjistit, jaké je jádro tohoto problému.
Domnívám se, že krize udržitelnosti je ve své podstatě krizí vědomí. Aniž by to bylo příliš zjednodušující lze ji popsat jako krizi, která je generována ztrátou našeho hlubokého uvědomování si sebe sama. V tomto smyslu bychom mohli říci, že jde o krizi nevědomí, o to, že plně nepoznáváme, kdo jsme a čím jsme, o krizi „odpojení od zdroje“. Je to mnohovrstevná krize, vytvářená lidským druhem, který probudil svého individuálního génia, avšak neintegroval ho do základu existence.
Duane Elgin ve své knize „Promise Ahead“ popisuje krizi udržitelnosti jako práh dalšího rozvoje pro lidstvo. Říká, že jsme podobni adolescentům, naplněným vzrůstající silou své moci, kteří však přesto nedospěli do vyzrálého dospělého sebeuvědomění. Dospělý člověk se ujímá odpovědnosti za širší dopad svých činů na celé společenství života způsobem, který my jako společnost kolektivně nepraktikujeme. Dospělý člověk uvažuje o tom, jaké účinky bude jeho jednání mít na generace, které přijdou po něm, zatímco naše kultura se zaměřuje na čtvrtletní podnikové zprávy a na příští volební cyklus.
Musíme hluboce nahlédnout do toho, co nás tak setrvale drží u této krátkodobé, adolescentní perspektivy, když si přitom naléhavě potřebujeme osvojit dlouhodobou perspektivu, která spravedlivějším způsobem vyrovná potřeby našeho já a ostatních, přítomnosti a budoucnosti. Abychom to mohli udělat, navrhuji, abychom se podívali na příběhy, které si vyprávíme jako pravdu o vesmíru, v němž žijeme, a o tom, jakou roli v něm hrajeme. Tyto příběhy jsou zastřešujícími metapříběhy, které ukotvují náš kulturní „zdravý rozum“. Sdělují nám také mnoho o stavu vědomí bytostí, které tyto příběhy vytvořily.
Dovolte mi, abych vyložil své karty na stůl. Věřím, že pokud chceme na krizi udržitelnosti mocně a účinně reagovat, musí naše odpověď spočívat ve dvou věcech. Zaprvé musí vycházet z hlubšího chápání univerza a našeho místa v něm. A zadruhé musí být zakotvena v hlubší zkušenosti našeho bytí a našeho spojení s tímto univerzem. Krizi udržitelnosti nelze řešit stejným stavem vědomí, jímž byla vytvořena. Vyžaduje to posun ve vědomí.
Příběh, který se zhruba před třemi stoletími vynořil jako vůdčí pro Západní civilizaci, zahrnul následující témata: život je výsledkem nevysvětlitelné exploze, nikoli vědomého, inteligentního výběru. Naše životy jsou do značné míry výsledkem štěstí, protože život se vyvíjí bezmyšlenkovitě podle slepé náhody, která je prověřována přežitím těch nejvhodnějších. Naše životy nemají žádnou hlubší logiku než fyzické přežití; za specifickými problémy, jimž jsme vystavováni, se nenachází žádný „účel“ nebo inteligentní „design“, pouze mocné tvořivé síly náhody a nutnosti. Navíc jsme pouze našimi těly. Naši mysl lze podrobně zmapovat v našem mozku a všechny naše vznešené vlastnosti a aspirace nezrcadlí nic jiného než biologické procesy. Naše individuální existence začíná v momentu, kdy se narodíme, a nikdo neví, co se nám stane, když zemřeme. Představa, že existuje nějaký svět, který je jiný než tento materiální svět, je popírána nebo je pokládána za hluboce podezřelou.
Toto je „osvícenský příběh“, který je dodnes vyučován na většině našich univerzit, ačkoli jeho axiomy už byly zpochybněny vědeckým bádáním. Je to příběh, který byl vytvořen lidmi, kteří sami sebe zakoušejí jako oddělené, jako odříznuté od univerza, které je obklopuje, a kteří se necítí být jeho integrální součástí. Tento příběh „mrtvého univerza“, které zázračně vytvořilo život, jenž si uvědomuje sebe sama, je základním kamenem naši sekulární kultury s jejím horečnatě vystupňovaným „spotřebním štěstím“. Pokud jsme pouze fyzickými těly, pak jediné, co nám může dávat smysl, je usilovat o štěstí konzumací materiálních věcí. Toto je ona pochopitelná strategie, již nám nabízí příběh, který si dnes vypravujeme. Jestliže je smrt opravdu mystériem, pak to jediné, co nám dává smysl a ukazuje se jako naše nejlepší šance pro štěstí, spočívá ve shromažďování tolika věcí, kolik jen je možné, dokud jsme naživu. Pokud jsme pouze našimi těly, pak mír naší mysli logicky spočívá pouze ve starosti o naše osobní já, nikoli též v zajišťování blaha druhých lidí, natožpak jiných druhů života.
Ale co když je tento příběh od základu chybný? Co když nejsme jeden od druhého odděleni, ale opravdu navzájem propojeni? Co když vědomí přežívá tělesnou smrt a my jsme oněmi znovu se navracejícími hráči v dramatu stvoření? Abychom dorostli výzvě této historické chvíle naší kultury, potřebujeme objevit nový příběh, založený nikoli na zbožném přání, ale na nejlepších pozorováních vědy a výzkumech vědomí, takový příběh, který je pravdivý, jak pokud jde o fyzické důkazy, tak pokud jde o naši vnitřní zkušenost.
Takovýto příběh se začal vynořovat v posledním století. Čtenáři tohoto časopisu jsou již dobře obeznámeni s mnoha jeho tématy. Je to příběh živého univerza, kvantové propojenosti, vzájemného prostupování systémů a ekologického síťování. Je to příběh nelineární dynamiky, nenadálých vlastností a sebeorganizujících se systémů. Je to příběh zvýšené vnímavosti vůči jemným vláknům, která splétají větší vzorce života, holony a nelokální spojení. Je to příběh o učení se přírodním způsobům – biomimikry, symbiózám a recyklování. Je to dokonce příběh recyklování vědomí napříč mnoha inkarnacemi, jež přenáší vše, co jsme se naučili, a rozšiřuje lidský příběh do příběhu duše. Je to příběh, který nás učí „nahlížet dovnitř“ a důvěrně rozmlouvat s dříve neviditelným světem ducha.
Tento příběh se z nás vynořuje a vyvolává v nás velice odlišný stav vědomí, stav, který je participativnější a organičtější. Když začneme svůj život orientovat uvnitř tohoto nového příběhu, mnohé věci se rázem změní. Všechny světové spirituální tradice například tvrdily, že lidské bytosti vlastní instinkt spojovat se s čímsi větším než jsou samy, že máme tendenci objevovat svoje místo ve větší tapisérii účelu. Jakoby každý z nás v sobě nesl onu zbytkovou paměť celku, kterou se snažíme aktualizovat. Ve starém příběhu tento instinkt neměl místo a byl vysmíván. V novém příběhu má svoje legitimní místo. On je myšlenkou, která je v nás, jež zrcadlí holismus, který dnes rozpoznáváme jako základ pro rozkvět rozmanitosti života.
Navíc pro to, abychom mohli dospět ke hlubšímu pochopení univerza, musíme také kultivovat hlubší zkušenost univerza a, což je nejdůležitější, zkušenost univerza v nás samých. Musíme prohloubit náš kontemplativní život a zabývat se univerzem přímo, aby hovořilo v samotné naší osobě. Téměř synchronisticky nás dnes jako spolehlivé bohatství všude kolem nás obklopují starověké dovednosti vnitřní kontemplace. Jsme zaplaveni mocnými metodami transformativních praxí, jež byly tříbeny po staletí v kontemplativních laboratořích jeskyní a klášterů.
V době, kdy nadměrná spotřeba způsobuje zhroucení našich základních, život udržujících systémů planety, se objevování prožitkového spojení se základem existence stává sociálním, stejně jako osobním imperativem. Nikdy pro nás nebylo důležitější chopit se transformativních praxí, které nás mohou probudit do tohoto vnitřního spojení. Nikdy nebylo důležitější zpřístupnit tyto praxe v tak širokém měřítku.
Tradice světové moudrosti se shodují jednomyslně v tom, že pro to, abychom uspokojili náš vrozený hlad po spojení s podstatou života, je nezbytné zjednodušit náš materiální život. Spirituální praktici to nedělají proto, že by byl fyzický svět špatný, ale proto, aby dosáhli jasnosti a soustředění, které jsou pro vnitřní zkoumání nezbytné. Imperativy udržitelnosti a spirituální realizace zde tedy spolu vzájemně konvergují, protože jednoduchost náš vnitřní i vnější život znovu vyrovnává.
Není obecnou pravdou, že čím hlubší je spirituální realizace, tím lehčeji člověk kráčí po zemi? Ti, kdo jsou napojeni na hlubokou vnitřní zkušenost, mají obvykle jen málo žádostí, pokud jde o fyzický svět. Bytosti, které znovuobjevily své spojení se sítí života a které prostřednictvím vlastní zkušenosti obnovily svou základní totožnost s celkem, nevykrádají zemi, aby ji rozprodali na kusy. Nakonec jediným trvalým řešením pro krizi udržitelnosti může být naše kolektivní probuzení do hlubšího a dospělejšího modu vědomí.
Pokud jsme bytostmi, které si uvědomují sebe sama v živém univerzu, a pokud síla, která prochází našimi individuálními životy je součástí síly, která probíhá vším životem, pak nevědomost o tomto spojení je pro nás víc než jen osobní tragédií. Je to také kolektivní tragédie, která živí kulturní šílenství naši doby a podporuje pokračující chudnutí našeho planetárního domova. Naopak, pokud by si člověk začal toto spojení díky své vlastní zkušenosti uvědomovat, mohl by být víc než jen osobně osvobozen. Ve shodě s konceptem formativních příčin a morfických polí Ruperta Sheldrakea by to mohlo bezprostředně přispět ke vzniku vyššího řádu kulturní vyrovnanosti v rámci lidské rodiny jako celku.
Lidé mohou diskutovat o závažnosti ekologické krize či o tom, jak brzo nás její důsledky postihnou. V této debatě se shoduji s AtKissonem v tom, že její dopady budou zároveň velmi brzké a velmi těžké. Tato krize už ve skutečnosti začala; pokud víme, kam se podívat, zjistíme to snadno. Oba se shodujeme také v tom, že půjde o určující moment v lidské historii, který bude vyžadovat, abychom ze sebe vydali to nejlepší, čím jsme byli obdarováni. Já kladu větší důraz na nutnost vnitřní revoluce na úrovni vědomí pro založení nové civilizace, jíž tato krize umožní vzniknout. Moje vzdělání filosofa a průzkumníka vědomí mě přesvědčilo o tom, že je pravděpodobné, že součástí tohoto historického přechodu lidstva bude hluboká intelektuální a spirituální transformace, která sahá za technologickou a sociální transformaci, kterou líčí AtKisson. Výzva, která je před námi, znamená učinit další krok v procesu našeho dospívání. Musíme se stát vědomějšími, než jsme v současnosti.